V MAGNEZITOVCÍCH A V SIRKU

Slovenské Rudohoří - ráj nejen turistický, ale i dráhařský a také industriální. Moje ixtá návštěva za dalšími zajímavostmi tohoto krásného kraje vedla tentokrát nejdříve do Magnezitovců. Obec dráhařům snad dobře známá, s výhledem na viadukt nedostavěné tratě. Ta však nebyla mým cílem. V okolí jsou i jiné zajímavosti, třebaže ne tak výjimečné. Na akci v létě 1992 mé zaujala zrušená sedačková lanovka v místní části Mníšany. Lanovkou z roku 1955 sloužící dopravě zaměstnanců do magnezitového lomu na vrchu Dúbrava jsme tehdy viděli ještě relativně zachovalou, s lany a sedačkami, a vše bylo obrostlé popínavým rostlinstvem. Tento nevšední obrázek bohužel patří minulosti. Lanovka je snesena. Do svahu jsem se tedy vydal hledat stopy jiného objektu - magnezitové úzkokolejky.
Závod na úpravu magnezitu pracoval již od konce 19. století na místě zvaném Teplá Voda, u dnešní zastávky Jelšava zastávka. Tehdy se surovina z lomu Dúbrava dopravovala po cestě. Za první světové války se na stejném místě začal stavět nový závod. Pracoval od roku 1923. Zároveň byla postavená i tříkilometrová úzkokolejka na dopravu magnezitu z lomu, vedená západním svahem Dúbravy, a rovněž vlečka do závodu, odbočující z tratě Plešivec - Muráň v místě jelšavské zastávky.
Průzkumnou cestu jsem začal právě na zastávce. Stezkou od zastávky jsem však nakonec nešel. Po vzoru místního pracovníka jsem se pustil podél koleje a záhy se ukázalo podle zbytků propustku, že jdu po tělese bývalé vlečky. Současná vlečka do závodu vychází ze stanice Lubeník a křižuje původní trasu. Těleso staré vlečky je zachovalé a slouží jako přístupová cesta do závodu. Dokonce na násep současné vlečky v místě křížení vedou zobou stran schůdky. Zachovalý je i most přes řeku Muráň. Železná konstrukce sedí na pomalu se rozpadávajících kamenných opěrách. Na pražcích jsou přibita prkna pro lepší chůzi.
V Magnezitovcích jsem vystoupal do třetiny svahu podél již neznatelé trasy lanovky a při obcházení porostu vpravo jsem narazil na rampu, kde končila úzkokolejka ze západu. Z drážky se žádné pozůstatky nezachovaly, v její trase vede cesta rozšířená pro nákladní auta.
Při dalším prolézání svahu Dúbravy jsem objevil těleso navazující svážnice a ještě výš pozůstatky celého úzkokolejného lomového systému. Drážky byly rozmístěny vrstevnicově na čtyřech patrech, navzájem propojené další svážnicí. Vedly do jednotlivých lomů buď přímo nebo skrz tunel, některé končily na výsypkách. Počátky tohoto kolejového systému sahají do Uherska, dolní svážnice byla postavena současně s úzkokolejkou do nového zásadu. Po svážnicích se magnezit dopravoval i po zrušení úzkokolejky, místo ní nastoupila auta. Po otevření současných hlubinných dolů byl lom opuštěn a kolejový systém snesen. Z vrstevnicových tratí jsou dnes většinou cesty, na každé z nich se najde nějaký pražec, jejich výskyt stoupá směrem vzhůru. Je zde i jeden tunel do lomu, ovšemže dávno zasypaný. Nejlépe zachovalá je svážnice. Skrytá pod stromy, celá průchozí. I na ní jsou pražce, hlavně v horní části. Na horním konci v zářezu prochází jakýmsi trámovím. Dolní konec svážnice je na nejnižším patře hned vedle ruin budovy. O několik metrů blíže směrem k závodu ústí na patro dolní svážnice. Její těleso je rovněž zachovalé částečně v otevřeném terénu a místy zarostlé. Také zde se objevují pražce a zbytky lan. Dolní konec svážnice je u rampy. Oproti horní měla mírnější spád a výhybnu uprostřed. Délka obou svážnic dohromady je asi 700 metrů.
Za shlédnutí stojí i samotný lom. Je to vlastně několik lomů schodovitě vedle sebe pod společnou, zdaleka viditelnou stěnou. Nejnižší lom je od svážnice nejvzdálenější (směrem k závodu). Z výsypky na nejvyšším patře je pěkný rozhled do údolí. Samozřejmě je vidět viadukt nedostavěné tratě, včetně terénu, kudy měla tato trať pokračovat. Nepříliš pěkný pohled skýtá okolí Lubeníku, postižené stejnou těžbou a zpracováním magnezitu.
Na závěr jsem si nechal cestu po trase úzkokolejky Rákošská Baňa - Sirk. Před několika lety ji procházel Jarda Černý (publikováno dříve). Na tak dávno zrušenou drážku je těleso velmi dobře zachovalá,opravdu se tu nedá zabloudit. Prošel jsem si také okolí Sirku. Svahy přiléhajícího vrchu Železník, to byla jedna z nejvýznamnějších lokalit těžby železné rudy v Uhersku (na Slovensku). Doly, úzké koleje, pražící pece, lanovky...
U silnice nad Sirkem, zhruba 800 metrů od centra obce, jsem narazil na těleso druhé zdejší drážky. Spojovala štolu nedaleko silnice s haldou, kde byla původně další štola, a měřila sotva půl kilometru. Portál štoly je vzdálen několik desítek metrů od zatáčky. Pokračování štoly je propadlé, takže z vyzděného vstupu se stal jakýsi propustek. Od štoly šla úzkokolejka nejprve k silnici, na krátkém úseku zůstalo několik pražců. Její těleso se poté od silnice vzdaluje po vrstevnici, zpočátku.jsou patrné jamky po pražcích. Je čím dál zarostlejší, konce se rozplývá do ztracena.
Ještě výš ve svahu jsou baráky hornických kolonií tvořících obec Železník. Ze severní části vycházela do roku 1902 lanovka na dopravu rudy k státním vysokým pecím v Tisovci o délce 15,2 km. Byla to zřejmé nejdelší lanovka na Československém území, vedená navíc v náročném horském terénu přes Ratkovské Bystré a sedlo Korimovo. Při rychlosti 1,5 m/s byl vozík lanovky na cestě více než dvě a třičvrtě hodiny.
Na jižním konci kolonie Ladislava bývala štola Ladislav. Od ní vycházela od roku 1884 lanovka k vysokým pecím nestátní společnosti v Likieru, přes vrchy Sušanský a Brezina. Na protějším svahu na Sirkem je patrná trasa lanovky, průsek je nyní využit pro elektrické vedení téměř v celé délce až k Likieru. V roce 1895 se výchozí stanice lanovky přestěhovala dolu do Sirku, k novým pražícím pecím na konci úzkokolejky, která byla v souvislosti s přestavbou v témže roce převedena na parní provoz. K likierským pecím překonávala lanovka vzdálenost 12 km, z původního místa ještě o kilometr víc.
Obě dlouhé lanovky byly zrušený v roce 1953, kdy se železná ruda začala přepravovat novou lanovkou do Lubeníku. Tato byla prodloužením trasy původní lanovky, spojující od roku 1896 doly na severním svahu Železníku se starými železárnami v Lubeníku o délce 6,3 km, od roku 1913 ještě s čtyřkilometrovou odbočkou k dolu u Nandraže. Tato původní lanovka existovala ještě za druhé světové války. Nová devítikilometrová lanovka sloužila podstatně kratší dobu než všechny její předchůdkyně. Těžba železné rudy v lokalitě Železník skončila v roce 1965. Z lubenické lanovky zůstalo torzo stanice nedaleko konce bývalé úzkokolejky.
Velmi zajímavé putování jsem zakončil na nádraží v Hnúšti, kde jsem si prohlédl vlečku s mostem přes řeku Rimavu vedoucí od závodu, v němž kdysi stály likierské vysoké pece a konečná stanice lanovky ze Sirku.

Jaroslav Přibyl (1997), Tulák číslo 4 ( Klub dráhařů )