Železničná trať
Snina - Zempl. Hámre - Jedlinky/Ščob

- zajímavá dráha, která nevedla údolím, nýbrž mířila přímo na svahy Vihorlatských vrchů a s pomoci jedné úvrati dosahovala největší nadmořské výšky ze všech zdejších železnic.
Železniční trať Humenné - Stakčín zahájila provoz koncem roku 1909. Z pily ve Snině byla později vybudována lesní železnice o rozchodu 760 mm. Vedla pod Sninský kameň, kde končila na Bystré s délkou 9 km, u Zemplínských Hámrů měla odbočku Bamová. V roce 1927 byla podstatně prodloužena úbočími Sninského kamene a Motrogonu, přičemž na konci starší trati navázala úvratí. Dosáhla až 24 km délky, ale to ještě nebylo všechno. Celková plánovaná délka trati měla činit 30 km, poslední úsek však nebyl realizován celý. Z rozestavěné části pak byl zřejmě ještě zprovozněn úsek k potoku Zvorík, lesní železnice tak skončila na úboči hory Vihorlat a měřila celkem asi 26,5 km. Během hospodářské krize pila ve Snině zastavila v roce 1931 provoz, znovu se rozběhla od roku 1934. Na jaře 1939 Maďarsko obsadilo východ Slovenska a drážka se ocitla velmi blízko hranice, snad to na její provoz nemělo vliv. Nakonec stejně za války zanikla, nejspíše v jejím závěru.
Úzkokolejka vycházela od pily Zemplínského lesného hospodárstva umístěné na východním okraji města, jež byla spojená s původní žst. Snina 714 metrů dlouhou vlečkou (nadmořská výška 220 metrů). Dnes je ovšem situace ve Snině zcela změněna. Proč, na tom nám odpoví pohled do poválečné historie. V rámci industrializace Slovenska zde byl vybudován strojírenský závod Vihorlat. Pracoval od roku 1951 u železniční trati na východním okraji města. Příznivci úzkých kolejí si možná vzpomenou, že se v tomto podniku vyráběly mj. výklopné vozy pro průmyslové úzkokolejky. V 60. letech došlo k rozšíření závodu, čemuž padla za oběť původní trať od nádraží směrem na Stakčín. Nová trať v délce 2,5 km byla posunuta jižněji mimo areál. Na přeložce vyrostla nová stanice Snina , bohužel dál od města, z původního nádraží zůstala jen zastávka. Provoz zde začal v období 1966/67. Část někdejší tratě se stala součástí podnikové vlečky, část byla snesena. Těleso staré trati s propustkem je patrné vlevo od bývalé výpadovky na Stakčín, dnes příjezdové komunikace k závodu.
Stavba nové trati a silnice do Stakčína zničily počáteční úsek tělesa lesní železnice. Přeložka vede přibližně v trase bývalé vlečky, pila se nacházela v dnešním klínu přeložky a komunikace k závodu. Úzkokolejka vedla z pily na jih a po 500 metrech překročila velkým mostem řeku Cirochu. Původní most zde byl poškozen při povodni v létě 1927, v rámci stavby prodloužení drážky byl snesen a na jeho m(stě vybudován nový. Dnes v místě nejsou viditelné stopy, jakýsi betonový blok se válí v řečišti trochu níž po proudu. Za trasou úzkokolejky se proto vydáme rovnou na levý břeh řeky Cirochy, přes most u benzinové pumpy. Pro orientaci se bude hodit již minule vzpomínaná turistická mapa VKÚ Harmanec č. 126 “Vihorlatské vrchy", kde je podstatná část trasy zakreslena jako cesty různého charakteru. Cestou od mostu proti proudu mineme domy s nepřizpůsobivými obyvateli, louku a před pilou zahneme doprava po cestě podél dřevěného plotu. Cesta je oproti louce ve vyšší poloze a mohla by být tělesem drážky. Od jediného domu cestou v zářezu, okolo pole na přilehlý svah údolí Trnovského potoka. Trefíme-li se, dál už nás povede nepochybné těleso a na něm vyšlapaná stezka sevřená křovinami. Těleso stoupá úbočím, občas se vyskytne krátký násep. Za prostranstvím s rozcestím několika cest následuje velmi zarostlý a nepřehledný úsek. Naštěstí je to jediné obtížné místo, za ním po 3,5 km od Cirochy přijdeme na rozcestí. Drážka šla vpravo, ovšem cesta vlevo je také vyrovnaná, prochází asi 1,5 m hlubokým zářezem, není vyloučeno, že tyto necelé 2 km k potoku Malá Bystrá jsou pozůstatkem dávné odbočky. Nápadně trasovaná cesta měla před vybudováním zpevněné cesty údolím Malé Bystré ještě nápadnější zakončení. Končila slepě u potoka na jedenapůlmetrovém náspu.
Těleso úzkokolejky pokračuje jako lesní cesta pravým obloukem v zářezu. V obloukovité pasáži se dvakrát otočí téměř o 180 stupňů, jsou zde další zářezy a náspy. Východně od Zemplínských Hámrů trasa vystupuje z lesa, krátce po uskutečnění následující velké obrátky se do něho vrací. Mezitím se v oblouku odděluje cesta ke kamenolomu v trase odbočky Barnová, jej vedla nad obcí Zemplínske Hámre přes potok Bamov, později provozovaná jen ke kamenolomu (asi 700 metrů).
V trase hlavni trati pokračuje prašná cesta, po dvou kilometrech u hrobu "Pri umretom" se na ni napojuje asfaltka z údolí Malé Bystré. Po dalším kilometru se dostaneme na úvrať v nadmořské výšce 567 metrů. Původní konečná se nazývala Bystrá, po přestavbě zde byla výhybna Konské s úvratí. Dnes je prostor úvrati zplanýrován, kolejová situace vypadala takto: dvě koleje výhybny ležely těsně pod úvratí, za úvraťovou výhybkou pokračovala kusá kolej ještě 160 metrů. Součástí dopravny byla též ojedinělá spojovací kolej pro přejíždění lokomotiv. Tvořila ostrý oblouk délky 123 metry s velkým sklonem, napojený na obě traťová ramena (na dolní hned pod výhybnou) směrem do úvrati, tedy opačně, než je zvykem u běžné spojky. Pokud by lokomotiva vyjela z úvrati přes tuto spojku a neskončila ve výhybně, dostala by se bez zastavení zpět do výchozího bodu, samozřejmě v obráceném postavení. Na těleso spojky narazíme hned, jak se vydáme na pokračování tratě za úvratí. Jenom projdeme zářezem, spočítáme několik pražců v zemi a již spatříme zářez odklánějící se doprava. V polovině přechází v násep, napojení na dolní rameno je však zlikvidováno, proto při cestě k úvrati nebyla spojka patrná.
Těleso hlavní trati dál stoupá jako neupravená cesta, případně jen stezka, místy se štěrkem, vysoko v úbočí překonává náspy několik potůčků. Na části tohoto úseku, až k turistickému rozcestí pod Sninským kamenem, vede modrá značka. Od rozcestí je těleso opět využito pro prašnou cestu, další 4 km neuvidíme nic zajímavého. Teprve před vrchem Postávka (na starší mapě zajímavější název Malá Postielka) se cesta stáčí na sever a klesá, zatímco těleso pokračuje ve vyrovnaném stoupání. Obchází Postielku, s propustkem přes potok Bamov a drobným kolejivem, najde se i jeden pražec. Není zarostlé občas jej využívá lesní technika. Takto vede přes 2 km, v pravém oblouku před vrchem Divá se zezdola na těleso napojuje asfaltová cesta a pěkným partiím je nadobro konec. Ještě ale několik zajímavostí o úzkokolejce, spjatých s následujícím místem. O necelý kilometr dál, kde se trasa láme k jihu, leží sedlo - nejvyšší bod lesní železnice: 777 m n. m. Před obloukem byla umístěna vrcholová výhybna Civka, kde se kromě obytných domů pro zaměstnance nacházela též výtopna pro parní lokomotivu, obsluhující úsek od úvrati ke konci. Lokomotiva jezdící mezi Sninou a úvratí měla svůj domov ve Snině. Dnes tu neuvidíme vůbec nic. Odtud již asfaltka mírně klesá a po více než šesti kilometrech, za potokem Zvorík, končí. Zde podle mapy končila i lesní železnice, v nadmořské výšce kolem 720 metrů. Nezpevněná cesta však pokračuje dál ještě asi kilometr, k salaši, u vlka". Toto označení patří obyčejné boudě, kde očividně nečeká žádná lihovina ani na vlky vihorlatské, ani žádné jiné. Padesát metrů od boudy slepě končí málo znatelná zemní úprava snad rozpracovaného tělesa. Pokud sejdeme roklí dolů, ocitneme se na cestě nad potokem Kamenice, přesně v místě ukončení lesní železnice z Kamenice nad Cirochou.

(Jaroslav Přibyl, Tulák po drahách č.17/5. VI. 2000)

Strana vytvorená / Site created : 06-III-2000 Posledná aktualizácia / Last update : 03-IX-2001	( http://www.rail.sk/arp/slovakia/history/h538.htm )